Autor: Milan Svoboda

Památková péče je obor mnohými adorovaný, mnohými zatracovaný. Jeho garantem v České republice je Národní památkový ústav, odborná organizace Ministerstva kultury. Tato odborná instituce ale nejen zajišťuje a vykonává činnosti a úkoly stanovené v zákoně č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, ale současně má ve správě více než sto památkových objektů a jejich areálů. Jedná se především o hrady a zámky, tedy místa, která tvoří jádro českého památkového fondu. A právě na památkových objektech, které má ve správě, ukazuje Národní památkový ústav veřejnosti příkladný přístup k jejich obnově, restaurování a rehabilitaci s důkladným a důsledným uplatňováním všech principů státní památkové péče. Správa historické památky je činností výsostně multioborovou. Podílí se na ní architekti, krajináři, historici umění, restaurátoři, umělečtí řemeslníci. Na ně navazují kurátoři krátko i dlouhodobých expozic, průvodci, ale i zahradníci a údržbáři a velká řada dalších profesí, která zůstává běžnému návštěvníkovi míst skryta. Klíčovou roli však hrají v tomto procesu správci těchto památek, kasteláni, kteří kromě celkové koordinace, a snad by se dalo říci i orchestrace, tohoto složitého procesu garantují i průběžnou tzv. malou údržbu, která je základem příkladné péče o památku.
Zda a jak lze propagovat památkovou péči na příkladu památek ve správě Národního památkového ústavu, který je jejím garantem, jsme se zeptali jedné z předních osobností oboru správy památkových objektů, PhDr. Pavla Slavka, kastelána a vedoucího správy Státního hradu a zámku v Českém Krumlově. Rozhovor vedl Mgr. Milan Svoboda, v letech 1993-2001 kastelán lobkowiczkého zámku v Nelahozevsi, v letech 2009-2010 náměstek generální ředitelky Národního památkového ústavu pro správu památkových objektů, v současné době doktorand Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Autorka: Jana Šafaříková

Ačkoli konzumace hmyzu je nedílnou součástí dějin lidstva a v mnoha kulturách je praktikována dodnes, zejména v evropském kulturním okruhu je entomofagie zatížena negativními konotacemi a spojována se smrtí, rozkladem a nemocemi, a na pojídání hmyzu se vztahují potravinová tabu. Přesto i zde se v posledních letech objevují snahy o využívání hmyzu coby zdroje potravy, a to v rovině vědecké i praktické: na jedné straně vznikají studie popisující technickou a logistickou stránku věci, na druhé straně se experimentuje s reálným využitím hmyzu ve výrobě potravin. Ty bývají prezentovány coby exkluzivní zboží, zatím cílící na zájemce s vyšším zájmem o ekologii a zdravý životní styl. Pokud se má hmyz nicméně stát širší součástí jídelníčku, je třeba brát v potaz faktory nejen biologické a ekologické, ale také kulturní: Silný odpor vůči entomofagii je do značné míry naučený. Vzniká během socializace
a enkulturace, podporuje sociální kohezi a podílí se na vytváření a udržování individuální a kolektivní identity. Pocit odporu vůči hmyzu je pevně ukotven v základu pohledu na svět a představuje významnou, zdánlivě nepřekonatelnou psychologickou hranici.

Autorka: Anna Pulkertová

Celosvětově se 90. léta 20. století nesla ve znamení procesů postupné globalizace a propojování po dlouhou dobu rozděleného světa na Východ a Západ. K těmto posunům přispěla i nová média, která plnila roli prostředníků ve spojení lidí napříč planetou. Nové mediální technologie byly vnímány v souvislosti s nadějnou vizí interaktivního zapojení diváka a jeho aktivizace. Byly dávány do opozice k tradičním masovým médiím, zejména v zemích bývalého východního bloku totalitně zatíženým. Tato fascinace možnostmi nových médií se dostávala i do umění, které bylo od 50. let se světem vědy čím dál více propojené. Umění nových médií tak v 90. letech v Československu a později v České republice sehrálo značnou roli při formování nové demokratické společnosti. Tato studie se zaměřuje na hlavní počiny, výstavy a myšlenky, které se v souvislosti s uměním nových médií v té době objevovaly.

Autorka: Marie Mžyková

Studie je zaměřena na tvorbu nizozemských krajinářů i animalistů z někdejších šlechtických sbírek. Ty se nacházejí nejen ve státních či soukromých hradech a zámcích, ale i v dalších institucích, kam byly rozvezeny po konfiskacích v roce 1945. Vzhledem k výsostné šlechtické kratochvíli, jíž bylo lovectví, se tato tematika také promítala v akvizicích uměleckých děl od vyhlášených nizozemských mistrů, ale i jejich následovníků. Na vybraných příkladech jsou v rámci krajinomaleb nastíněny také formy lovu, jež se v umělecké tvorbě od 16. století promítaly v oblasti náboženské, mytologické a svým způsobem i historické. K zavrcholení zájmu o lovectví docházelo v době baroka, což se promítlo jak v zobrazování skupin či jednotlivců, ale i konkrétních aristokratů, účastnících se lovu.

Autoři: Eva Boušková, Karel Holub, Libuše Ruizová

Studie si klade za cíl představit nápojové soupravy v mobilárních fondech státních hradů a zámků ve správě Národního památkového ústavu. Autoři se na vybraných příkladech pokouší o detailní identifikaci a charakteristiku zatím téměř neprozkoumaného konvolutu nápojového skla. Kromě základní klasifikace je cílem tohoto textu poukázat i na funkcionalitu nápojových souprav a zasadit je do kontextu historického stolničení a stolování.

Autor: Milan Svoboda

Baroko pro většinu z nás zosobňuje dynamická robustní architektura, emotivní fresky a sochy, či polyfonní hudba. Ale málokdo si už dnes umí představit, jak se toto období 17. a 18. století promítlo do kultury stolování a stolničení. Přitom i v tomto oboru lidské činnosti zanechal tento specifický sloh významnou a nesmazatelnou stopu. Stejně jako věže barokních kostelů vzpínaly své křivky k nebi a jejich emotivními freskami vyzdobené kopule rozeznívaly mocné tóny mnohohlasých mší a oratorií, stejně tak prostřená barokní tabule s sebou nesla výraznou monumentalitu a okázalost. A tak lze barokní stůl směle srovnat s barokní stavbou či zahradou. Možná je tato ztráta našeho dnešního povědomí o barokním stolování a všem, co s ním bylo spojeno, způsobena faktem, že jídlo bylo snědeno, nádobí umyto a sklizeno, hudba dohrála, hosté odešli. Míra pomíjivosti kultury stolu je dodnes veliká a nelze jí srovnat s trvanlivostí staveb, obrazů či hudebních děl. Barokních paláců, kostelů, zahrad a obrazů či fresek se dodnes zachovalo poměrně hodně. Ale stolní náčiní z 18. století už existuje jen sporadicky. Přesto jsme se pokusili u příležitosti letošního Roku osvícenské šlechty vzkřísit v jídelně na konopišťském zámku alespoň zlomek zapomenutého barokního stolničení. A co víc? Pokoušíme se, aby bylo možné vzkřísit i některé barokní chutě.

Autorka: Eva Ferrarová

Cukr je významným kulturním produktem, který sehrál zásadní roli v historii člověka jako nástroj výkonu moci, indikátor sociálního statusu i vyhledávaná sladká potravina. Cukr významně změnil stravovací vzorce člověka v čase i prostoru. Byl používán jako lék, koření, konzervant, potravina i dekorace. Tato odborná studie se si klade za cíl analyzovat používání cukru jako dekorace z kulturně antropologického hlediska.